Jak pomáháme našim klientům?

Ptali jsme se našich klientů, proč do „domečku“ chodí rádi. Odpověděli nám:

• Mám zde kamarády a kamarádky.
• Mohu zde pracovat a dělat činnosti, které jsem doposud nemohl – pracovat, uklízet, umývat nádobí.
• Učím se zde spoustu nových věcí – pracovat na počítači, správně se chovat k ostatním a jak se postarat sám o sebe. Tato dovednost je zejména důležitá pro potenciální osamostatnění klientů a samostatný život.
• Chodíme do divadla a sportovat.
• Nemám vůbec žádný čas se nudit!

O co naši klienti přijdou, pokud bude Domov Olga nutné zavřít:

• Bude nám smutno po kamarádech a kamarádkách.
• Budu sedět sám doma a nudit.
• Čeká mě umístění do státního ústavu pro mentálně postižené.

Kdo jsou naši klienti?

Lenka (55 let)

„Pokud domeček zavřou, budu muset své dny trávit v ústavu.“

Lenka byla kvůli svému těžšímu mentálnímu omezení od narození pouze zavřená doma s rodiči. Naštěstí ji v jejích 43 letech přivedla mladší sestra do Domova OLGA, kam ji ze začátku přivážel a odvážel její tatínek. Nyní využívá možnost poskytovanou domovem – svoz klientů mikrobusem a od roku 2007 žije v chráněném bydlení Centra Velan. V pracovní dny ráno dojíždí do Domova OLGA a odpoledne zase zpátky do svého bydlení. Lenka se ráda a ochotně zapojuje do všech prací v domově, a to i přes omezení daná jejím postižením. Pokud by byl pro nedostatek finančních prostředků Domov OLGA uzavřen, Lenka by musela trávit své dny v ústavu.

Maruška (51 let)

„Bez domečku budu každý den jen sedět doma. Sama.“

Maruška má Downův syndrom. Žije v Adamově (10 minut cesty vlakem od Blanska) a do Domova OLGA dojíždí každý den sama od roku 1996, kdy se stala jeho klientkou. Aktivně se zúčastňuje všech pracovních a terapeutických činností v domově a každý den rozdává svou stále dobrou náladu všem ostatním klientům. Bez Domova OLGA by musela zůstat každý den doma pouze se svou 80letou maminkou.

Michal (37 let)

„V domečku mám spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými se nikdy nenudím.“

Michalovi je z Blanska a narodil se s Downovým syndromem, kvůli kterému jsem nemohl chodit do normální školy. Po ukončení docházky do speciální školy jeho rodiče nevěděli, kam Michala umístit. Naštěstí dostal možnost docházet do Domova OLGA, který se pro něj stal „domečkem“. Každý den jej navštěvuje již 20 let. Současně žije v chráněném bydlení Centra Velan.

Michal vám vzkazuje: „Chci všem říct, že jsem v domečku našel spoustu kamarádů a kamarádek, se kterými si rozumím, není tady vůbec žádná nuda, všechno tady rád dělám a jsem tady šťastný. Věřím, že i za pomoci chápavých a obětavých lidí bude Domov OLGA fungovat pořád dál, protože mě by jinak čekal ústav, a to bych nechtěl.“